Na koberečku: Vladimír Šmarda

Na koberečku: Vladimír Šmarda

Na koberečku: Časem se ukáže, jestli lidé, co jsou pode mnou, budou mít se mnou trpělivost, říká vedoucí oddělení Montáž potrubí a svařování Vladimír Šmarda

Jak dlouho pracujete v EGS?

V EGS pracuji od roku 2004 a za tu dobu jsem prošel celkem tři pozice. Nastoupil jsem jako vedoucí montér, v roce 2010 jsem se dostal do divize Investice, kde jsem měl na starosti zakázky investičního charakteru a od ledna letošního roku pracuji na pozici vedoucího oddělení Montáž potrubí a svařování v divizi Realizace.


Pamatujete si ještě na svoje začátky?

Já jsem na elektrárně začínal již v roce 1990 po vyučení. První dojmy, které jsem měl, když mě kolegové poprvé vedli po ochozu na strojovně, byly závratě. Jinak na svoje začátky vzpomínám velice rád. Dostal jsem se do kolektivu pracovníků montážního oddělení společnosti Škoda Praha, takže to byla dobrá průprava pro moji budoucí kariéru.


To je fajn, že máte zkušenosti z provozu a víte, jak to tam funguje.

Jsem rád, že mám tuto zkušenost. Někteří moji kolegové rádi nejsou, protože jsou někdy situace, kdy by mě chtěli obalamutit nějakou hříčkou a já se nenechám.


Jak jste se sžil se svou novou rolí vedoucího oddělení? Kolik lidí celkem řídíte?

Oddělení, které řídím, má čtyři střediska. Dvě na ETE a dvě na EDU. Vždy jedno středisko Realizace svařování a jedno středisko Tvorba dokumentace pro realizaci na každé lokalitě. Vzniklé oddělení má 72 zaměstnanců, což je jedno z největších oddělení v EGS a tím, že spolupracujeme ještě s dalšími pracovníky různých dodavatelů, máme celkem asi 100 lidí. Takže je to docela náročné. Je to o tom lidi motivovat k práci, vést je, předávat zkušenosti a samozřejmě s nimi komunikovat, což je kromě jiných povinností podstatná část mojí každodenní práce.


Daří se to? Funguje komunikace?

Myslím si, že tým, který byl vytvořen, je velmi komunikativní. Jsem rád a dobře se mi s nimi spolupracuje. Ale víte, jak to je. Něco se daří a něco ne. Samozřejmě se stane, že jsou situace, kdy se hůře domlouváme a těžko se chápeme.


Posunulo vás to ve Vaší práci někam? Máte nějaké další ambice do budoucna?

Mě určitě. Manažersky řídit lidi je zajímavý obor a já jsem měl vždy tendenci vychovávat lidi svým přístupem, takže to mě posouvá. Ambice do budoucna mám, já jsem věčně nespokojený, takže je určitě mám. Byl bych rád, aby naše oddělení bylo jedno z těch, které je opravdu spolehlivé. Když někdo zavolá, tak aby řekl „jo svářeči z ENERGOSERVISU, to jsou ti chlapi, co to zvládnou“. To je moje ambice. Chci motivovat lidi k tomu, abychom měli kvalitní výkony a byli jsme dobrý a spolehlivý tým.


Je obtížné udržet si pracovníky? Najít v dnešní době šikovného svářeče, který zvládne práci i v náročném prostředí jaderné elektrárny asi není vůbec jednoduché…

Co se týče pozice svářeče, tak je to určitě obtížné, ale spíše bych viděl jako obtížnější si takového člověka vychovat. Každý svářeč se postupem času vypracovává a u těch špičkových svářečů to trvá třeba pět šest let. Navíc proces údržby elektráren je trošku jiný než klasická výroba, takže svářeči se zde dennodenně dostávají do jiných pracovních pozic a pracují různými metodami svařování. Je pro ně náročné si udržet kvalifikaci a zručnost v těch všech různých metodách, takže je to složité. Zavádíme programy pro mladé kolegy, abychom si vychovali mladší generaci svářečů, nicméně víme, že tento proces bude dlouhodobý.

Bavíme se sice o svářečích, ale musím říct, že bez kvalitní přípravy svarového spoje to samozřejmě taky nejde. Dnes máme problém najít pracovníky vyučené v oboru výroba a montáž potrubí. Myslím si, že jsem byl snad poslední ročník, který se vyučoval klasickým potrubářem, takže to bude do budoucna problém. Já tady mám naštěstí vyučené kolegy a vlastně i spolužáky, se kterými jsme studovali, takže jsem moc rád, že mám v týmu lidi vyučené v tomto oboru.


Před nástupem na tuto pozici jste řídil zakázky v divizi Investice, jaké to bylo?

Byly to zajímavé chvíle. Začínal jsem menšími zakázkami a postupně jsem měl na starosti ty složitější. Některé byly i mimo lokality jaderných elektráren, takže to byla veliká zkušenost. Na počet si už nepamatuji, ale několik desítek jich bylo.


To bylo asi náročné že…

Bylo to náročné, i časově. Dříve jsem byl zvyklý na takový ten montážní způsob života, kdy montér musí občas odjet na nějakou dobu. I při řízení investičních zakázek je to občas potřeba. Napadá mě třeba zajímavá zakázka v elektrárně Mělník, kde jsme dělali dva roky horkovod do Prahy, což je taková rarita v České republice. Další zajímavý projekt byl například výměna parovodního potrubí v Prunéřově anebo drtič pro elektrárnu Poříčí. Byl jsem rád, že jsem se mohl zúčastnit takových akcí a hlavně, že jsem byl i strůjcem té přípravy, kdy člověk zakázku připraví, odřídí s týmem lidí a uzavře. Mám rád, když je za mnou a týmem lidí, který danou zakázku provedl, práce vidět.


Co Vás na Vaší práci nejvíce baví?

Asi ta spolupráce s lidmi, když člověk vidí, že ho lidi chápou a rozumí mu. Když se pak týmově někam posuneme a je za námi vidět dobře odvedená práce, tak to je fajn.


Jak jste se dostal ke svařování? Byl to vždy Váš vysněný obor nebo jste chtěl dělat původně něco jiného?

Vzpomínám na mladá leta, protože můj táta pracoval u společnosti Škoda Praha a když jsem byl ve věku, kdy jsem měl nastoupit do učení, tak přišla nabídka. Z oborů byl na výběr truhlář nebo potrubář a já jsem si vybral potrubáře. Ta představa byla krásná, dělat se žhavým železem, a to mě baví pořád. Takže ano, od začátku jsem u svařování. Navíc chci své práci rozumět a myslím si, že tomu dávám hodně, abych se naučil i ty nové technické věci.


V oblasti svařování jsme v EGS zavedli několik nových a velice zajímavých metod, například Loctite nebo WOL. Jsou ve výhledu nějaké další?

Ano, moje myšlenky samozřejmě vedou i touto cestou. Toto jsou technicky zajímavé a dá se říci i ojedinělé metody, ale v současné době se snažíme soustředit spíše na zvýšení produktivity svářečů. Pro nás to znamená najít metody svařování, které jsou produktivnější. V těchto dnech máme rozjednaný nákup nového svařovacího zařízení pro metodu TIG, který umožňuje posun drátu kontinuálně, takže svářeč používá pouze jednu ruku. Je to takový poloautomat a myslím si, že právě touto cestou umíme produktivitu svářeče zvýšit.

 

Jak vypadá Váš běžný pracovní den?

To je dobrá otázka. Někdy si připadám jako na houpačce, abych pravdu řekl. Ráno to začne nějakými maily, telefonáty a poradami a člověk se zastaví až večer. I na investicích jsem byl zvyklý hodně komunikovat, tvořit podklady pro rozpočty, takže moje pracovní doba je o tom, že pořád komunikuji. Snažím se vysvětlovat svoje myšlenky a nápady a rozebírat je s kolegy. A je fajn, že i oni za mnou občas přijdou, že mají nějaký nápad.


Co pro Vás bylo zatím nejobtížnější?

Když jsem dostal nabídku na tuto pozici, tak jsem zvažoval, jestli tuto práci dělat, protože ten proces není jednoduchý. Zatím bych neřekl nic, to se ukáže časem, jestli lidé, co jsou pode mnou, budou mít se mnou trpělivost. A to bude ta těžká chvíle, protože člověk se postaví před pomyslné zrcadlo a řekne si „hele třeba děláš něco špatně“.


Jaký máte vztah s kolegy? Jiskří to pouze u svářečky nebo občas i mezi Vámi? :-)

Ano, ano, jiskří to, protože my jsme živelní. My jsme tým, který je živý a každou chvíli se nějaká práce mění, takže my jsme tak říkajíc v pohybu. Ale musím říct, že v práci to funguje, jak by mělo.

Ale kde to jiskří nejvíce a kde toho tak zvaně nabrousíme a svaříme hodně, to je při nepracovních schůzkách při vyprávění anekdot z různých zakázek. Občas máme samozřejmě výměnu názorů, ale to je tak, jako v normálním životě.


Kromě náročné profese ještě studujete vysokou školu, jakou?

Je to VUT Brno, obor Strojírenská technologie. Myslím si, že to je velmi dobrá škola. Snažil jsem se zůstat v oboru a ty teoretické věci pochopit více do hloubky. Jsem rád, že mohu studovat, i když v „pozdějším“ věku. Ale o to více jsem možná pokornější a vděčnější, že se tam udržím a nějak to zvládám.


Jak se Vám daří skloubit osobní a pracovní život s tím studentským? Je to náročné?

Musím říct, že bez podpory rodiny by to bylo hodně špatné. Manželka, ta má asi svatozář, protože za ta léta, co studuji, se běžné domácí práce přesunuly na ni a na děti. Ta škola je opravdu časově náročná, takže jsem moc rád a vděčný za to, že mi to manželka zatím trpí, a ještě mě nevyhnala.


Jak dlouho Vám ještě zbývá do konce studia?

Na to se těžko přesně odpovídá. Chybí mi ještě dva semestry. To je asi 8 zkoušek a obhajoba diplomové práce, takže se blížím k závěru a snad to zvládnu v plánovaném čase.


Zbývá Vám nějaký čas na koníčky? Co rád děláte ve volném čase?

Musím říct, že jsem musel volnočasové aktivity a koníčky hodně omezit, dá se říci úplně umrtvit. Jsem rád, že těch pár let, co studuji, chodím alespoň na procházky a na různé výlety s rodinou. Dříve jsem hrával fotbálek a s dcerkami jezdil na kole, ale bohužel teď ne. Pohyb mi velmi chybí i paní doktorka mi to pořád připomíná při každoročním vážení. Už se velice těším, až dostuduji, že se budu moci věnovat i takovým volnočasovým aktivitám jako je jízda na kole či běh.


Prozradíte nám něco o své rodině?

Mám tři děvčata. Nejstarší dceři je 25 let, ta už je vdaná a je samostatná. Prostřední má 18 let, takže ta už je taky dospělá a nejmladší má 9 let. S manželkou jsme zhodnotili, že máme v podstatě vždycky jedináčka po těch letech.


Jaký je Váš největší zlozvyk?

Když jsem nervózní, tak jím čokoládu.


10 nej:

Jídlo Svíčková na smetaně
Nápoj Zelený čaj 
Hudba Rock
Film/seriál   Hoří, má panenko
Kniha Nejbohatší muž babylonu nebo Bohatý táta, chudý táta. Teď čtu ale spíše skripta
Sport Plavání
Místo Domov nebo pěkné vyhlídky v přírodě
Činnost         V poslední době odpočinek a spánek
Věc Nedá se přesně určit. Mám rád pěkné věci.
Motto Co tě nezabije, to tě posílí

 

Děkuji za rozhovor!

MB